Metody zkoušek – přilnavost
Přilnavost –
Schopnost materiálu přilnout nebo přilepit se k substrátu se nazývá „přilnavost při snímání“ a jde o běžně používanou metodu. Získává se tak hodnota přilnavosti mezi páskou a substrátem a udává se v N/25 mm. Během zkoušky se pomocí válce o konkrétní hmotnosti aplikuje kus pásky na zkušební desku. Páska se potom snímá ze substrátu pod úhlem 90° nebo 180°. Zkušební desky mohou být vyrobeny z různých materiálů v podobě skla, oceli (vysoká povrchová energie), HDPE (nízká povrchová energie), nebo materiálu použitého pro danou aplikaci.
Přilnavost při snímání –
Po aplikaci pásky na substrát je tento ponechán v klidu po dobu 10 minut nebo až 24 hodin. Pásku je možné vystavit působení různých podmínek s cílem stanovit jejich vliv na vzniklé spojení v podobě například pokles kvality spojení v důsledku působení povětrnostních vlivů (teplo, chlad, vlhkost), tepla, ultrafialového záření a horké vody.
Po uplynuté této doby klidu zkušební deska s páskou vkládá do stroje, kterým se zkouší tažná síla. V tomto stroji dochází ke snímání pásky z povrchu zkušební desky stanovenou rychlostí, obvykle 300 mm za minutu.
Počáteční přilnavost rovné pásky nebo přilnavost smyčky –
Počáteční přilnavost rovné pásky nebo přilnavost smyčky představuje rychlost fungování lepidla. Během příslušné zkoušky se páska působením velmi mírného tlaku přitlačí ke zkoušenému substrátu a potom se okamžitě sejme, přičemž se měří působící síla. Existují dvě metody: snímání pásky pod úhlem 90° a snímání pásky ve tvaru „smyčky“. Zjištěné hodnoty se vyjadřují v N/25 mm. Při zkoušce snímání pásky v podobě „smyčky“ se používá smyčka z pásky, která se spouští na zkoušený substrát až do okamžiku, kdy se vodorovně rozprostře na jeho povrchu. Následuje ihned pohyb opačným směrem a smyčka se od povrchu odděluje.